Pomalu, ale jistě…..

Tento týden jsem byla doslova atakována různými publikacemi o nutnosti neodkladného opuštění  tzv. zóny komfortu.  Jakož i zaručenými návody kterak zatočit s prokrastinací. Dokonce mi byla – zcela exkluzivně a jen pro mě – (tedy alespoň to říkalo vyskakovací okénko na internetu) nabídnuta kniha, po jejímž přečtení dosáhnu zaručeného úspěchu. Počáteční investice ve výši devíti stovek se mi údajně brzy, stonásobně vrátí. Pokud se tedy nemýlím, tak pro dotyčného autora má úspěch hodnotu devadesáti tisíc. Nechutný troškař. To i Nerudova Baba Milionová (z Povídek malostranských) za groš či skývu chleba přála dotyčnému mecenáši, nechť mu to Bůh vrátí „milionkrát a milionkrát.“

Ukrutně a zarytě nesnáším když mi někdo něco diktuje. Zvlášť nějaký přemoudřelý Kuliferda, který si uzurpuje právo důrazně mi doporučovat sled řešení a vypořádávání  se s neodkladnými záležitostmi.  A hned na toto téma dokonce i vydá předraženou dvousetstránkovou knihu. V ní pak omílá jedinou myšlenku –  úspěšnou a výkonnou se stanu teprve až ve chvíli, když nejdříve „sním tu nejošklivější a největší ropuchu“. Možná jsem doposud měla v životě štěstí, ale žádný můj – sebenepříjemnější úkol –  nikdy nepřipomínal tohoto bradavičnatého obojživelníka. Toho bych byla maximálně ochotna políbit. Ovšem jen za předpokladu stoprocentní záruky, že se z něj po tomto aktu stane překrásný princ. Ale,  sežrat?

Umím pochopit, když lidi vše a všechno škatulkují. Teď se mi ale zdá, že se nevinné rozřazovací stereotypy překlopily v nekontrolovatelné hysterické polarizování. Část populace totiž pohlíží na zmiňovanou zónu komfortu jako na omřížovanou klec, do které jsme se dobrovolně uzavřeli. Kdo setrvává v zóně komfortu je zamrzlý blb, co ustrnul na mrtvém bodě. Navíc se zcela nepochopitelně brání osobnímu rozvoji a úspěchu. Pak je zde druhý pohled. Zónu komfortu je třeba si hýčkat, je to náhradní konejšivá náruč. Lehounká bublina, co nás něžně obklopuje a pomáhá nám soustředit se výlučně na sebe. Teprve díky ní máme šanci zjistit v čem jsme skutečně dobří a můžeme tak své schopnosti naplno rozvinout a zvýšit svoji výkonnost. Nic mezi neexistuje.

Proč ale musí být vše hop nebo trop, černý nebo bílý? Proč bych měla objímat na ulici cizí lidi, čistit si zuby se zavřenýma očima, či pít čaj z cukřenky? Nebo proč se naopak stydět, že si na své cestě životem chci občas odpočinout na bezpečném a známém parkovišti? Přeci se nemusím každodenně katapultovat ze zóny komfortu?! I těhotenské bříško roste pomalu a polehoučku, tak aby se kůže mohla přizpůsobovat zvýšeným nárokům na její elasticitu.

Tímto tedy srdečně zdravím všechny poplašené zónové hopsálky a na rovinu říkám, že u mě jim pšenka nepokvete. Ať si třeba chlemstají čaj z nočníku. Rozhodně se nebráním novým poznatkům a zkušenostem, ale svoji zónu komfortu si budu rozšiřovat a rozpínat zvolna. Pomalu a systematicky. Hezky dle svých potřeb a intuice. Tedy i zaručeně bez následných neodstranitelných nepěkných „strií“.