Archiv pro měsíc: Červen 2018

Běda mužům, kterým žena vládne

Na Českou republiky uhodily bouřky a přívalové deště. Hydrologové, vodáci a majitelé
studen jásají. Vlastníci sklepních prostor si připomínají, jak ničivý živel dovede voda být a ženy, spolujezdkyně, trpí.

Je zajímavé, kolik vtipů a historek bylo vyřčeno na téma ženy a couvání. Ženy a jejich orientační smysl. Ženy a zrcátka v autě ….. a jak se přitom taktně  mlčí o mužích a stěračích. Já přitom neznám větší trauma, než sedět vedle muže-řidiče za deště. Jen si to představte…obloha se zatáhne a na čelní sklo auta spadne první kapka. Žena, je-li za volantem, v tuto chvíli sahá po ovládání stěračů a pouští je, zatím jen na nejnižší výkon. Muž mlčí, fixuje pohledem vozovku před sebou a kapku  okázale ignoruje. Přidá se druhá, třetí, desátá…..žena, řidička, zvyšuje rychlost stěračů….muž, řidič, stále nereaguje. Stěrače bere na milost až ve chvíli, kdy žena, řidička, je má již dávno zapnuté na nejvyšší možný výkon.

A teď se zkuste vcítit do mé kůže, když jsem v roli pouhé spolujezdkyně. Pojďme se spolu vrátit zpět, k první kapce. S jejím dopadem většinou nejprve jen zpozorním. Já ano, ale muž-řidič, nic. Při desáté již zadržuji dech a nejprve pokradmu, pak již zcela nepokrytě  pozoruji muže-řidiče, snažíc se odhalit, zda mu třeba evoluce nenadělila propracovanější zrakový systém či větší schopnost vizualizace, než nám, ženám. Nebo snad, zda jen z jeho úhlu pohledu není tak nějak lépe vidět. Není. Přecházím tedy od pouhé pozorovací fáze do fáze pokusu ovládnout jeho chování sílou sugesce. Každou buňkou svého těla se mu snažím  vnuknout myšlenku „stěrače, použij je“….muž je ale většinou odolný. Vracím se tedy potupně do své pasivní role a začnu zadržovat dech, počítat do desíti, a umiňuji si, že  při slůvku „deset“ vymrštím ruku směrem k volantu a prostě za tu páčku zatáhnu. |Po nás potopa. DESET, mozek vysílá signál ruce, když muž, řidič, konečně přestane kapky ignorovat a rozhodne se je odstranit. Pohyb mé ruky tedy vypadá spíše jako tik než účinná záchrana našich životů před jistým nabouráním se do jakékoliv překážky před námi. Ale happy end se většinou nekoná, příběh hrůzy nekončí….muž nechá proběhnout stěrače maximálně 3x tam a zpět a vypne je….a máme tu dešťové deja-vu. Já zase trnu, zase zadržuji dech, zase cukám rukou ……..a vše ve mně zase křičí PROČ, PROČ, PROČ?

Prostě proto. Vlastně nikdy tomu nebylo jinak.  Mary Andersonová, rodačka z Alabamy (*1866) při své návštěvě New Yorku zažila typický nevlídný zimní den. Jela zrovna tramvají, když přišel silný mrznoucí déšť, který řidiči znemožňoval výhled. Ten tak musel každou chvíli otevírat postranní okénko, a čistit skrz něj přední sklo. Otevřeným oknem pak proudil dovnitř studený vzduch a venkovní slota. Takto přerušovaná jízda byla zdlouhavá, krkolomná a nebezpečná. Mary tento zážitek nedal spát a usilovně začala přemýšlet nad zařízením, které by se ovládalo zevnitř a bylo by schopné očistit povrch čelního skla. Za několik měsíců si nechala patentovat první prototyp sestávající z dřevěného ramene, potaženého gumou, které je poháněno pákou poblíž volantu, kterou se aktivuje pružinový mechanismus uvádějící rameno do pohybu po povrchu skla. Kdo očekává, že se z ní stala rázem bohatá, úspěšná žena, celebrita své doby, bude zklamán. Nastupuje totiž zástup skeptiků, kritiků, MUŽŮ, kteří považují její vynález za nebezpečný a rozptylující řidičovu pozornost a Mary tak nikdy nenalezla vhodného investora. Stěrače tedy zažijí  svůj boom až poté, co s jejich „vynálezem“ přicházeji dva muži. Robert Douglas a James Henry Apjohn.

Je možné, že by tak muži měli vztah k tomuto zařízení prostě nějak vrozený? Úplně stejně jako když stojí před otevřenou lednicí a nemohou v ní najít máslo? Neb jsou zvyklí hledat větší objekt, třeba mamuta? Nebo když si podvědomě sedají v místnosti zády ke stěně, aby se tak chránili proti případnému útoku zezadu? Nebo když nejsou schopni rozeznat situaci, kdy mají POUZE vyslechnout ženiny nářky a nepřicházet s řešením. Prostě jen poslouchat a přikyvovat. NEŘEŠIT. Nebo, a to,  když se podívám na celý problém optikou feministek, snad muži ignorují stěrače proto, že je vynalezla žena? Pokud ano, tak pevně doufám, že jim nikdo neprozradí, že za vynálezem pneumatik stojí též žena. Stephanie Kwoleková. Živě si představuji co by následovalo. Muži by každé ráno nastartovali své železné oře a za ohromného rachotu a drnčení vyrazili po ráfcích kol na svou spanilou jízdu. Půlku těla vystrčenou z okénka, aby si mohli hadříkem čistit čelní skla ….a my ženy? My bychom seděly vedle nich, se špunty v uších, v teplých slušivých čapkách a s náhradním suchým hadříkem v ruce. Seděly a trpělivě čekaly, až přijde naše velká chvíle. A to při léčení následných mužových rýmiček a prostydnutých šíjových svalů.

Běda mužům, kterým žena a stěrače vládnou.