Archiv pro měsíc: Květen 2017

Rubáš nemá kapsy

Celý minulý týden jsem strávila na služební cestě v Mnichově. Večer – unavená z kobercového náletu obchodní angličtiny – jsem se byla projít kolem hotelu. Pomalým krokem jsem došla  až k nedalekému kostelu. Vedle schodů byla soška cherubína a pod ním nápis „Das letzte Hemd hat keine Taschen“…volně přeloženo cosi jako „Rubáš nemá kapsy….“

Před 12ti lety a dvěma dětmi bych se podobnému moudru  jen vysmála. Nekoukala jsem tehdy vpravo, vlevo a žila jen pro maximální pracovní výkon …. a výplatní den. Vše jsem měřila a přepočítávala penězi. Radost mi dělaly jen ušetřené či vydělané korunky. Milovala jsem je. V noci jsem uléhala na polštář s hlavou plnou přepočtů všech svých úspor, tak promyšleně diverzifikovaných do různých finančních nástrojů. Mé štěstí tehdy cinkalo a šustilo.

Teď to už vše vidím jinak……

Říká se, že moudrost přichází s věkem. No, proces stárnutí na mě rozhodně nezapomněl, ale tu moudrost si asi nějak nepřibalil s sebou. Pořád tropím hlouposti, jen na čele již nemám akné, ale vrásky. Přesto však….cosi se změnilo. Nechci tvrdit, že se mi převrátil nějak radikálně žebříček hodnot. Stále, je-li mi gratulováno, napovídám „…a hodně peněz“, nebo „….a výhru ve Sportce“.  Ale už si nemyslím, že vinšování „hodně zdraví“ je jen fráze, a zdržovačka před přechodem k přání něčeho hmatatelnějšího.  Nebo, že hodnota mého majetku je přímo úměrná hodnotě, jakou mám já, jako člověk.

Pamatuji si, jak nedávno v televizi běžela reportáž o podvedených lidech, kteří naletěli na sliby báječných výnosových úroků z úspor u jedné finanční instituce. Happy end se nekonal. Střadatelé a investoři své peníze samozřejmě už nikdy neviděli. Přišli o vše. Jednou z poškozených byla taková krásná, drobná stařenka. Ta jen pokrčila rameny a suše konstatovala: „Už s tím nic nenadělám. Nebudu si přeci trápením se pro peníze kazit zbytek života. Rubáš stejně nemá kapsy“.

No, nemůžu teď a tady tvrdit, že bych její filosofii přijala stoprocentně za svou, ale chápala jsem, co chtěla říci. Upřímně ….. stát se to mně, tak přes noc zešedivím, rozervu na sobě šat, posypu hlavu popelem a stoupnu si do fronty na pastelky v nejbližším blázinci.

Nicméně, po narození dětí a po zjištění, jak rychle rostou, mi konečně plnotučně došlo, že mám v rukou poměrně vzácnou hodnotu. Vlastně tu nejcennější – volný čas, strávený s nimi.  Čas, který nelze vyvážit zlatem, ani vykoupit zpět.

No vida a stačilo být bez nich pouhý týden na hotelu, abych si tohle všechno uvědomila:-)