Archiv pro měsíc: Duben 2017

Poslední dny ……

Celý život se zcela účelově a téměř až násilně snažím NETĚŠIT SE. Kdykoliv ve mně začne pučet a roztahovat se pocit štěstí, či nedejbože bublat sebemenší náznak natěšenosti, okamžitě aktivuji v mozku svoje Centrum předběžné opatrnosti. To má jednoduchou funkci: „vždy, když existuje riziko možného nebezpečí, je třeba jednat tak, jako by toto nebezpečí bylo reálné“….pro nedělňátka to platí dvojnásob:-)

Sice se tak díky obavám z negativních pocitů zbytečně bráním i plnému prožití těch pozitivních. Ale v mém případě se opravdu nejedná o nějakou nesmyslnou přebujelou opatrnost, nýbrž o zcela racionální životní empirii.

Od druhého května nastupuji do nové práce. Doteď se mi tají dech nad úžasností nabídky,  výčtem všech benefitů i moderního vzhledu pracovního prostředí. Na chvíli jsem si tak dopřála ten luxus a dovolila pocitu štěstí vystrčit růžky. Na kratičký moment. Ihned jsem pak rozhodila brzdící sítě a pásy mého těšení se, jakož i aktivovala svoji předprůšvihovou obezřetnost…přesto mě následné události zastihly nepřipravenou. Vlastně – doslova mě překvapily svoji intenzitou a bezednou podlostí.

V hlavě jsem logicky měla jednu jedinou utkvělou myšlenku – nic mi nesmí můj pracovní start překazit. Hlavně ne zdravotní stav můj, či mých dětí. Teď si ale tak trochu myslím, že  jsem tímto přáním dala nepřízni osudu poměrně jasnou nápovědu.  Hned druhý týden měsíce dubna začal mít totiž Martínek teploty, kašel,  zvracel. Týden jsem nespala a poskytovala mateřskou náruč, lásku a péči. Po týdnu projevoval podobné příznaky už i Tomášek – skončili jsme v nemocnici. Zápal plic. Následně ztratily kondici i mé průdušky. Navíc jsem ochraptěla, pak dokonce ztratila hlas úplně. Zbývaly poslední dva týdny do „dne D“. Tomík dobral antibiotika. Nastal jeden celý den klidu a míru. Pak mu opět vypukla teplota a v puse se objevily afty. Mně se do toho (po 30 letech) začala spouštět krev z nosu. Po 20 letech pak propukl zánět spojivek na levém oku. Aktuálně mě též děsí nepříjemné svědění v koutku úst….opar? První den v práci jsem chtěla být okouzlující, tzv. „haló efekt“ měl být naprosto bez poskvrnky. Dokonce jsem si pro tuto příležitost nechala i u své sestry ušít nové šaty. Teď ale všechny dostupné indicie naznačují, že se tam v úterý dostaví  ochraptělá troska, s nateklým červeným levým okem, s vatovým tamponem v pravé nosní dírce a s oparem velikosti dezertního talířku na dolním rtu……ale ve slušivých „malých černých“.

Když to tak zpětně zrekapituluji, tak jsme vlastně za ty tři týdny – kromě moru a horečky omladnic – pěkně rodinně poškádlili téměř všechny možné i nemožné zdravotní neduhy. A to není ještě všem dnům konec. Tuším, že tento brutální finiš mé rodičovské dovolené bude ještě dozajista  „dovyšperkován“ nějakou tou pěkně vypasenou třešničkou. Zvláště dnešní pálení čarodejnic mi v hlavě pomáhá rozehrát několik možných temných scénářů.

Když se Napoleon rozhodoval, které plukovníky povýší na generály, ptal se kandidátů, zda mají štěstí. Kariéru udělali jen Ti, co odpověděli kladně. Jsem ze srdce ráda, že v dnešní době tato otázka u pohovoru už nezaznívá. V opačném případě bych Vám, s pravděpodobností hraničící s jistotou,  totiž ta kola ekonomiky nepomohla roztáčet už NIKDY!