Archiv pro měsíc: Březen 2017

CARPE DIEM, CARPE HORTUS ….

Duše nikdy nestárne, na rozdíl od jejího chrámu, fyzického těla. Tuhle mantru všech esoteriků samozřejmě velice dobře znám a víceméně i uznávám. Jenže…..teď přišlo jaro. Nemůžu si pomoci, ale na mě tohle roční období působí víc, než superjasný úplněk na náměsíčného.

Miluji ten čas, kdy se začne ohřívat vzduch. Země voní hlínou a tajícím sněhem. Vše pučí a zurčí….a já začínám mít pocit hříběte. Nechápu, jak může někdo trpět jarní únavou či depresí. Ve mně naopak vše klokotá, pne se, šumí a bublá. Chvěje se mi chřípí a třesou se nohy pod tíhou zvláštní, nepojmenovatelné nedočkavosti. Jaro je úžasné. Je už dost teplo na to, aby člověk mohl odložit tlusté vrstvy oblečení. Zároveň ale ne takové horko, aby byl nucen nějak přespříliš odhalovat povánoční nedostatky postavy.

Je to období, kdy člověk odhazuje provinilost z nesplněných novoročních předsevzetí a s hlavou vztyčenou hledí do budoucna. S jarem prostě každoročně pociťuji neodbytnou touhu rozeběhnout se po louce a udělat kotrmelec. Při pohybu vpřed pak elegantně utrhnout pampelišku a následně si ji vetknout do vlasů.

Vždy zůstalo bohužel jen u snu. Dřív, mě svazovaly konvence (co kdyby mě někdo viděl), nyní ztuhlost krční páteře. V pátek ale nastal okamžik, kdy mi zlomyslný osud postavil do cesty prolézačku na dětském hřišti a já – jarně rozvrkočená – mu na to skočila.

Martínek si totiž nevěděl s jednou její částí rady. Nahlas jsem se pohoršila nad fyzickou zchátralostí dnešní mládeže. Sundala si batoh ze zad a vyšvihla se na horní hranu prolézačky. Pak se – dle mého – svižně a elegantně prosmýkla mezi kovovým spletencem různě kroucených tyčí. Až na druhý konec. Byla jsem nadšená sama ze sebe. Vlastně jsem si tak trochu připadala jako Věra Čáslavská ve své vrcholné formě.

Bylo jaro a já byla lehká jako pápěří. K umocnění uměleckého dojmu jsem se chytla jedné tyče, zhoupla tělo dozadu a dolů, pak švihnutím dopředu vykouzlila tvar pomyslné paraboly. V nejvyšším bodě kmihu se pustila a snožmo doskočila na zem…..v tom zazněla labutí píseň mé mladistvosti a ozvalo se křupnutí v levém koleni.

Skončila Čáslavská, nastoupila realita.

A tak tu sedím, leduji koleno a mažu jej mastí z dubové kůry. Ta je sice vhodná spíše na popáleniny a hemoroidy. Nic jiného jsem ale doma nenašla. Čert to vem! Copak ve chvíli, kdy byla tak hluboce raněna má pýcha, záleží na tom, zda je boule na zadku nebo na koleni? Namotávám obinadlo a nadávám na to pitomé jaro. Nejdřív mě svým vlivem vyprovokovalo k takové gymnastické nerozvážnosti, další den pak zase zbaběle odešlo. Vrátila se zima. Milosrdná doba, kdy se nepokouším bojovat s gravitací a s osteoporózou.

Marně se též snažím přijít na okamžik, kdy moje duše a tělo přestaly být krásně souměrné rovnoběžky. V kolika letech přišla ta výhybka, která poslala moji fyzickou schránku a moji duši naprosto opačným směrem. Proč mám pořád pocit děvčete, ačkoliv mi zrcadlo nabízí jiný obraz. Proč si pořád připadám jako puberťák, ač pak v dotaznících musím v rozevíracím okénku listovat hodně dolů, než najdu svůj rok narození? Proč akné nahradily vrásky? No a do toho se ještě vtírá věčná, skoro Hamletovská otázka: jsem blbá a nešikovná nebo jen nevinná oběť zrození v sedmém dni v týdnu……nedělňátko?

Každopádně, jaro má smysl jen pro zahradníky, snílky a básníky. Fakt naprosto zbytečný čas mezi zimou a létem!!!