Archiv pro měsíc: Únor 2017

Spirála baculatosti

Byla jsem baculaté dítě. No, pojďme to říct na rovinu – byla jsem spíše tlustá, a taky mrňavá. Moje starší sestra zase naopak vysoká a hubená. Na maškarní jsme tedy chodily zásadně za Jů a Hele, či za Křemílka a Vochomůrku. Naše postavy nás prostě předurčovaly ke ztvárnění dvojic, kde jeden je jak za groš kudla a druhý kulička. Neřešila jsem to. Měla jsem červené tváře, spoustu elánu a výborný apetit.  Dokonce mi ani nevadilo, když se trenér házené nijak netajil tím, že moc gólů tou svoji levačkou nenastřílím, ale jako rozeběhnutý tank, kosící soupeřky, jsem nenahraditelná. Já razila cestu, holky za mnou dávaly branky. Svět byl růžový a voněl po koblihách a maminčině štrúdlu.

Pak ale přišla sedmá třída. První bolestná konfrontace mé baculatosti a všeobecného vkusu. Zejména na tělocviku už dál nešlo ignorovat štiplavé poznámky mých spolužáků a učitelky. Zatímco ona se bavila nad mými marnými pokusy o vyšvihnutí se nad tyč hrazdy při výmyku, kluci na mě pokřikovali: „Ať Ti nepraskne ten Tvůj elastic teplak.“ Na ostatních holkách  tepláky plandaly, na mě se napínaly až hrůza.  Začala jsem závistivě pozorovat své štíhlé spolužačky a snít o pase nelemovaném zleva i zprava čtyřmi řady faldíků.  Prej že to jsou madla lásky. No, nevím, já se v té době rozhodně nikomu nelíbila. Tak jaká láska?

Byl tu první ročník střední školy. Hned v září jsem dostala těžkou hnisavou angínu, zakončenou převozem do nemocnice. Z ní se po 3 týdnech vrátila hubená holka. Najednou jsem se začala líbit klukům. Vyloupl se motýl.

Postupem času jsem se opět proměnila v dívku krev a mlíko. Tedy, toho mlíka na mé hrudi nikdy moc nebylo, ale krev chodím dávat dodnes. Přišly děti a já opět rapidně zhubla. Dnes se mi nikdo nevysmívá kvůli váze, ale odrážím účastné dotazy, zda nejsem nemocná. Maskovací mimikry baculky mi ale zůstaly.

Nerada třeba jím na veřejnosti. V pubertě jsem si totiž tak nějak vsugerovala, že tlustí nemají právo na jídlo. Takže zatímco všichni ostatní se na školním výletě cpali řízkama a polámanýma polomáčenýma sušenkama, já lokala vzduch a neperlivou vodu. Co kdyby si někdo řekl: „Vidíte tu tlusťošku? Jak se cpe? Fuj“. Hladověla jsem a doufala, že takto všem bude jasné, že holka za to, jak vypadá, nemůže. Vždyť skoro nejí.  A další mimikra.  I když mi jsou teď vidět žebra, stejně v bazénu plavu vždy ke schůdkům, co jsou co nejblíže ke vchodu do sprch. Abych mohla jen rychle vylézt. Zamotat se do ručníku a odejít.

Nebo také…celé dospívání jsem v podstatě strávila se zataženým břichem. Byla to nejrychlejší možnost, jak se opticky zúžit.  Dodnes dýchám jen na půl žerdi. Ještě pořád mi přijde jako svatokrádež nadechnout se do břicha a vyklenout jej tak směrem ven.

Někde jsem četla, že každý má osudem daný určitý počet nádechů a výdechů. Když je vyčerpá, zemře. Je-li to pravda, tak mě moje mělké dýchání předurčuje ke sfouknutí svíčky v poměrně nízkém věku. Čekám, kdy se mi jednou před očima objeví nápis „Svoje sis už vydýchala“ a já si ověřím, zda existuje něco po životě vezdejším. Jen doufám, že se tam nosí dlouhá široká říza (jakou mají andělé), pod kterou není vidět břicho, zadek a stehna. Tehdy si konečně vydechnu…….:-)