Archiv pro měsíc: Únor 2017

Hlavně si nepřipadat krásná…

Téměř ve všech časopisech pro ženy se tu a tam objeví ten jediný a správný recept na upoutání mužské pozornosti. Stačí se narovnat v zádech, zatáhnout břicho, pozdvihnout hlavu, nasadit úsměv a neustále si v duchu opakovat ….. „…jsem krásná, jsem krásná, jsem krásná…..“

Já říkám…BLBOST, blbost, blbost. Podobné rady by měly být trestné. Mimo jiné vedou k tomu, že submisivnější povahy (jako jsem já) jim můžou velice rychle i uvěřit a polevit v ostražitosti. Při odchodu z domu se pak nepodívají do zrcadla. Víte, takový ten poslední kontrolní pohled, jest-li je vše tak, jak má být. Proč používat zrcadlo? Jsem přeci krásná, okouzlující…

Řeknu Vám proč. Může se Vám pak stát, že jdete rušnou ulicí a všichni se na Vás usmívají. Máte radost. Konečně jste středem pozornosti. No, a protože jste ten den přeci krásná a okouzlující, usmíváte se také. Ještě více se narovnáte v zádech, ještě více vypnete hruď, rozhoupete boky. Hele, další co se již zdálky na Vás usmívá. Dál odměřujete své kroky, snažíc se o co nejelegantnější pohyb. Do zblbnutí si opakujete onu kouzelnou afirmaci.

 Ejhle, časák za pár korun  a v něm taková rada k nezaplacení. Vypadalo to jako hloupost, ale ono to asi fakt funguje. No vida, další usmívající se sympaťák – ten má dokonce pusu od ucha k uchu. Takto se dovznášíte na polštáři své přitažlivosti na konec ulice. Ležérně pohodíte vlasy a ….šok. Náhodou zahlédnete svůj chvilkový odraz ve výloze.  Prdlačky afirmace. To zapomenutá velká oranžová natáčka v ofince  vzbudila úsměvy u lidí.

Taktéž důrazně varuji před přílišným užíváním si krásného jarního větříčku. Budete-li ho cítit ve vlasech (nesmí v nich ale být ta natáčka), je vše OK. Bude-li Vám něžně dýchat do tváře či lehounce ovívat lýtka. Taky OK. Pokud se Vám ale zdá, že ten filuta rozverně nadouvá Vaší sukýnku v zadních partiích. Zpozorněte. Něco jako rozpustilost větru neexistuje. Nejste Rose z Titanicu. Možná prostě jen jarní bríza vane v místa, kde měl oděv být a není.  Proto ten hmatatelný kontakt s přírodou.  Vím o tom své. Jednou jsem takto korzovala půl hodiny po městě se zadní částí sukýnky zaháknutou za silonkami. Prostě jsem si odskočila na toaletu, narychlo se pak oblékla a……na 30 minut tak přestal být dominantou města Liberce vysílač Ještěd, ale stal se jím – v centru města – můj zadek.

Po porodu dětí se mi nejen posunul práh bolesti, ale i práh trapnosti. Beru s úsměvem nalepené křupinky ve vlasech, dětská blinkáníčka na svých ramenou, dokonce i jejich nudle po mně porůznu rozmazané. Prostě jsem nabyla dojmu, že mateřství rovná se odolnost proti faux-pas. Měla jsem se ale brzy přesvědčit o opaku.

Byl krásný den. Jela jsem na školení do Prahy. Cítila jsem se báječně. Nové letní šatičky na ramínka, do zlatova opálená, rozevláté vlasy…..prostě den jako z reklamy. Nastoupím v Praze do tramvaje, označím si jízdenku a pozoruji partičku mladých Angličanů, jak se pokouší o totéž. Jejich pomačkané lístky ale hrdinně odolávaly. Jindy bych si toho nevšímala, ale ten den jsem cítila potřebu být nejen (domněle) krásná, ale i (prokazatelně) praktická. Vzala jsem tedy svůj lístek, na něj položila ten jejich zmačkaný, zasunula do zdířky. Šup. Krabička lístek označila. Jednoduchý trik. Sklízela jsem pochvalné výkřiky  a  rázem si připadala jako královna. O to víc bolel pád z mých snových výšin. A to doslovně. O dvě stanice dál se mi udělalo ve vydýchané tramvaji mdlo a já padla na zem jako podťatá.

Když jsem se probrala, ležela jsem na zemi tramvaje. Ten nejkrásnější (z mnou původně spasených) Angličanů najednou zachraňoval mě. Držel mi nohy ve vzduchu (to se prý má), ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu s nimi pumpoval, jako kdybych se topila a bylo potřeba ze mě dostat nalokanou vodu. Spodní lem šatů se tak vyhrnul až do pasu a celá tramvaj měla rázem výhled na moje negližé, nejen.  Rozpačitá a rudá jsem se zvedla a na další zastávce urychleně vystoupila.

Od té doby si zakazuji připadat si krásná. Což jde v mém případě vlastně až neskutečně hladce. Pevně ale doufám, že až jednou přijde mých 15 minut slávy, které dle Andyho Warhola prožije v životě každý……..budu mít sukni dole … nebo alespoň hezké spodní prádlo.