Archiv pro měsíc: Leden 2017

Martínek (* 03/2012)

Jsem pragmatik. Jen zběžně tuším, co je jing a jang a velice těžko se mi přijímá myšlenka, že i mrkev má duši.  Nebo, že steak chutná lépe, pokud není zvířátko při porážce ve stresu.  Upřímně. Mám-li si vybrat, zda budu mít na talíři maso z veselého kuřete nebo smutného prasete, volím králíka….a může být klidně i nostalgickej. Nad čím ale začínám trochu váhat, to je vliv křestních jmen na osobnost jejich nositele.

Martin je odvozeno od označení římského boha války – Marse. Martin je tedy ve svém významu válečník, či zasvěcený bohu války.  A to už mi hodně mého prvorozeného připomíná.  Ten můj malý válečník byl specialista již jako pouhý plod. Nikdo mi například nevymluví, že to nebyla cílená poťouchlost, s jakou prozradil na ultrazvuku své pohlaví.

To bylo tak. Nechtěla jsem vědět, zda čekám holčičku či chlapečka. Bylo to první těhotenství a mně to přišlo romantické. Poslouchala jsem svoje tělo, luštila dominanci krve. Znáte to, mění se každých sedm let. Kdo z partnerů je čerstvěji po přeměně, ten ovlivní pohlaví dítěte. Vše sedělo. Čekám Emmičku. Ne Emičku. Ale Emmu, se dvěma „M“. Z nějakého nepochopitelného důvodu mi přišlo to zdvojené písmenko důležité. Z Emmičky se ale během ultrazvuku v pátém měsíci velice rychle stal Martínek. Martin, ne MMartin. Ležela jsem na lehátku u své doktorky a důležitě ji líčila, jak žena vycítí, co v jejím lůně roste. Jak najednou vnímá to nutkavé šeptání matky přírody, jak prostě . Zaostřovala ultrazvukový snímek a vědoucně se usmívala.  Přikyvovala, ale věděla své.  A pak to přišlo. Na obrazovce se objevil malý mimozemšťan, byl hlavou dolů, poskakoval na ni a před očima jsem měla … pinďoura. Připadala jsem si jako blbec (daň za odklon od racionality). Empatická lékařka se na mě soucitně usmála a jemným hlasem se zeptala: „A jméno pro chlapečka máte?“ 

No a pak porod. Martínek musel být vyvoláván, protože se nevyživoval. Nerostl. Vše  bylo naplánováno na neděli 25.03.2012 v 8 hodin. Narodil se až v pondělí v 8,19. Kontrakce přicházely po minutě a půl a trvaly 40 sekund. Byla jsem přesvědčená, že umírám a dost mě štvalo a znepokojovalo, že se všichni okolo tvářili, jako že je to normální. Když pak poprvé spatřil světlo světa, tedy spíše zářivek jablonecké nemocnice, pronesla prorocky porodní asistentka, že se narodila osobnost. Měl ruce v pěst, řval jako tur a hned se snažil se v jejích rukou posadit – vypadal vážně jako malý bůh války. Měřil 46 centimetrů a vážil 2500 gramů.

Narozením Martínka mi každopádně skončil čas her a malin nezralých.   Už jako roční dítě si třeba vlezl do sprchy a oblečený se osprchoval….řev, všude voda.  Převlékla jsem ho a šla vytřít tu spoušť do koupelny. Najednou znovu jekot, vylil na sebe celý kýbl vody, nevytírala jsem dost rychle. Opět jsem ho převlékla, pro velký úspěch zaklekla znovu k podlaze…..když tu mě najednou zarazilo divné ticho. S neblahým tušením jsem šla do kuchyně. Martínek tam oslintával  barevné gumové medvídky Haribo a lepil je na bílou zeď.

Pak přišla éra mluvení.  Byly mu dva, šli jsme ven. Proti nám kráčel starší distingovaný pán.  Když byl od nás dva metry, pronesl  Marťa dostatečně nahlas:  „Mami, je pán debil?“ cukli jsme sebou já i onen pán. Než jsem stihla otevřít pusu a  okřiknout ho, dodal: „A má pinďu nebo cácorku?“  Po tomto incidentu jsme pokračovali dál, směrem do města. Já stále ještě v šoku. Firma Číman tam zrovna vyvážela kanály, bylo to cítit všude. Martínek vyčkal , než jsme došli před nejvíce lidmi obsypanou zastávku a opět hodně nahlas řekl: „Máma kakala? Cejtím mámy bobo!“…. lidi se řehtali, já rudla, Martínek si užíval pozornost. Stál tam jak na divadle, ruce v bok a kontroloval, zda se opravdu smějí všichni.

S přibývajícím věkem se stávaly jeho verbální výplody propracovanější. Ve třech letech mě sice jednou pozitivně překvapil větou – ano, nesmyslnou, nicméně…. „Maminko, dej tam signál, ten materiál je alergickej na impuls“…….pak už to šlo ale zase z kopce. K nadvládě se totiž dostala  jeho fantazie.

„Moje maminka mě nechala jít samotného přes les, jenom v kalhotkách,“  otočila jsem se za tím hlasem a mým očím se naskytl následující obraz.  Martínek stojí uprostřed pískoviště, s pokrčeným nosánkem a rozpaženýma ručičkama pak sděluje dramatickým hlasem všem dětem,  jaká  je jeho maminka bestie. Já tuhnu, ostatní maminky utichají. Strašně moc věřím tomu, že poznaly ve sděleném 90% lži a 10% Červené karkulky.  Zachraňuje mě jeho táta, také Martin. „Martínku, nekecej, copak kluci nosí kalhotky?“.  Martínek mu ale jeho znevážení před dětským publikem rozhodně nedaruje:  „Proč ne, Ty taky nosíš mámy podprsenku  a kalhotky!“   Martin lapá po dechu, Martínek se spokojeně rozhlíží po šokovaných tvářích okolo. Maminky nás sjíždějí opovržlivým pohledem.  Nejhorší na tom celém ale je, že se i já přistihuji, jak na Martina zkoumavě koukám. Co když to dítě nelže? Třeba když nejsem doma….?

Nebo jsme šli v létě kolem jeho školky, když  Martínek najednou jen tak mimoděk řekl: „Jestlipak je tam dneska paní učitelka Mráčková?“

„Jaká Mráčková, vždyť Tě učí paní učitelka Hanzlová a Valentová?“

„Ne, tam je i učitelka Mráčková. Pořád mě nutí vařit ji špagety a masírovat nohy“  (podotýkám, že pokud vím, tak masáž nohou v životě neviděl,. Špagety ale jedl, to jo. To nezapírám)

„Martínku, co to plácáš? Copak Ty můžeš ve školce do kuchyně a vařit tam špagety?“

Jo a taky jí musím chodit do krámu pro pivo. Po těch špagetách má žízeň a strašně moc pak toho vypije. Mě bolej ručičky, jak je to pivo těžký. Včera jsem se taky říznul o otvírák.“

Každý den je prostě na světě nějaký příběh. Někdy přemýšlím, co se v té jeho hlavičce asi odehrává. Tuším, že to, co z něj vyjde, je možná jen tak procento toho neuronového blázince v něm. Je jak Šeherezáda. Jen o mnoho produktivnější.

V jeho 4 letech jsem jej přeci jen vzala k paní psycholožce. Minimálně abych měla alibi, kdyby jeho příběhům někdo uvěřil. Paní doktorka z něj byla nadšená. Po dvouhodinovém testování jsme vyšli ven a Martínek hned na chodníku povídá opovržlivým hlasem: „Vidíš, doktorka a nepoznala, že zlobím!“

Minulý týden odhrnoval  s mým tátou sníh. Ten si udělal krátkou pauzu na zapálení cigárka a Marťa hned spustil: „No dědo, já se tu na mladá kolena dělám jako blbec se sněhem a  Ty se tu na stará kolena div nedloubeš v nose“

Když někomu vypravuji, že Martínek zlobí, že dělá pořád scény,  začnou mi všichni udělovat nepřeberné množství zaručených rad. S pomstychtivou radosti a očekáváním pak ochotně nechávám  všechny radílky vyzkoušet si své umění. První hodina jde vždy dle jejich představ. Martínek hraje roli hodného a bystrého chlapečka. Po hodině, kdy moudré hlavy polevují v ostražitosti, však nastupuje jeho naturel. Po třech hodinách je sebevědomí dotyčného pošlapáno a rozmetáno. Tento pak sedí obvykle s hlavou v dlaních a unaveným hlasem opakuje pořád dokola: „Já bych ho zabil mít takové dítě doma. Proč je ten Martínek takovej…..takovej…jinej?“ Podtrženo, sečteno – práh domu překročil dospělý jedinec s nafouknutým egem a zaručeným návodem na mé dítě. Odchází shrbený, zneuctěný človíček, co mi minimálně měsíc nebude zvedat  telefon.

Tohle dítě není namotivovatelné, ale ani potrestatelné. Řeknu třeba, že mu nedám bonbony, protože zlobil. Jeho reakce? „Jupííí, nebudu mít zkažené zoubky.“  Mohli byste ho zabít, jemu je to jedno. Kdyby se narodil jako pes, byl by to pitbul.

Je prostě JINEJ. Jasně, většina dětí zlobí, velká část dětí se i vzteká. Ano, to beru. Pokud ale podobných scén proběhne 10 denně, sedm dní v týdnu, 365 dní v roce a vy přitom nezmůžete nic. Pak jediné, co Vás drží nad vodou je občasný spánek dítěte. Každý den s Martínkem je posun o jeden schod do nebe. Existuje-li ráj, je tam určitě zvláštní vchod s červeným kobercem a nápisem: „Pro rodiče Martínka Petrželky“

Na všem zlém lze ale nalézt i něco dobrého. Platí to i zde. Moji rodiče mi neustále předhazují, jak jsem byla vzpurné, tvrdohlavé a nespavé dítě.  V tomhle má Martínek asi slušný genový základ. No a byli to právě moji rodiče, co jednou v neděli večer zcela zničeným a zdecimovaným hlasem pronesli: „Tys byla parchant, ale rozhodně ne Martínkovy velikosti. On je stroprocentní hajzlík tys byla s bídou tak pětapadesát procent“.

Můj milý Martínku, ty milovaný tyrane, tímto Ti vlastně tak trochu děkuji za Tvé chování. Rodičovská s Tebou byla peklo za mizerný příspěvek od státu, ale díky Tobě jsem byla retrospektivně rehabilitována od svých rodičů.

 

Je zajímavé, že ze zlobivých dětí se často stávají pořádní a vážení muži a ženy, jako z těch hodných.     (Mark Twain)